Tento web není aktualizován od roku 2012

ANALÝZA MEDIÁLNÍHO OBRAZU ŠIKANY (ke stažení zde (PDF formát), v tištěné podobě viz pozn. č. 1)

PhDr. Leona Běhounková, Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR při MŠMT

V roce 2008-2009 realizoval Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR (IPPP ČR), analýzu mediálních sdělení týkajících se šikany, a to v rozmezí od ledna 2007 do června 2008. Analýza zkoumala přepisy televizních, rozhlasových, novinových a časopiseckých sdělení, v nichž se objevovalo slovo šikana (v různých tvarech). Téma šikany se v médiích objevovalo v různých významech i v různé kvalitě zpracování.1

Z analýzy vyplývá, že mediální sdělení, týkající se šikany ve školství, podávají v převážné míře zkreslující informace o formách šikany, jejím průběhu i důsledcích. Často dochází k nadužívání pojmu šikany (např. „pokuty za špatné parkování je šikana“) a zaměňování šikany s jinými formami jednorázového agresivního či netolerantního chování. Média věnovala poměrně velkou pozornost kyberšikaně (18,7 %, což je vysoké číslo vzhledem k tomu, že v 59,2 % sděleních nebylo možné formu šikany určit). Příčina vysokého zájmu médií o kyberšikanu spočívá zřejmě v tom, že média ji v letech 2007-8 považovala za nový fenomén, který se ve školství vyskytuje až v posledních několika letech. Podle statistik Českého statistického úřadu souvisí výskyt kyberšikany s rokem 2000, kdy došlo k výraznému snížení pořizovacích nákladů mobilních telefonů s možností audiovizuálních záznamů (video, fotoaparát) a tím pádem i k jejich prudkému nárůstu mezi žáky základních škol.

Kyberšikana je v mediálních sděleních popisována jako fyzická či psychická šikana, při níž je jako prostředek šikanování využívána moderní komunikační technologie (mobilní telefony, internet). Nebezpečí kyberšikany spočívá v prohlubování traumatizace oběti, protože je možné záznam zveřejnit v blízkém okolí, ale i v celém světě, prostřednictvím sociálních sítí internetu. Současně je prodlužována doba trvání ponížení (dlouhodobé vyvěšení na internetu, přeposílání záznamu mezi uživateli apod.). Problém také je, že anonymita (odosobnění) internetu zesiluje agresivitu útoku.

V mediálních sděleních byly zachyceny různé typy kyberšikany - záznamy fyzické šikany (zachycení šikany a přeposílání dalším lidem), virtuální obtěžováníprostřednictvím mobilních telefonů (SMS, MMS, prozvánění, výhrůžky) nebo internetu (e-maily, komunikační a sociální sítě, rozesílání spamů a virů do e-mailové schránky),ruská škola (nahrávání simulované šikany, tj. rvaček, které jsou dobrovolně sehrané „jako“). V případě ruské školy vzniká problém s hranicemi mezi hrou na šikanu a šikanou. Vyvstává otázka, do jaké míry je možné ze svého rozhodnutí „účastnit se“ vystoupit a do jaké míry jsou „pseudoagresoři“ schopni sebekontroly. Vlivem pohroužení se do „hry“ mohou být totiž potřeby „pseudooběti“ opominuty a ta se pak stává dobrovolnou obětí.

Jako hlavní preventivní opatření kyberšikany by měla být citlivě vedená mediální výchova na školách, v jejímž rámci by měla být mimo jiné diskutována témata etického využívání médií, ochrany osobních dat, ale i hranice osobní svobody a podobně.

Poznámka:

[1] Bližší informace naleznete v článku Zpravodaje pedagogicko-psychologického poradenství, č. 56, 2009.